11. – 20. srpna 1995, stanování na různých místech, doprava vlastním autobusem, mimořádný zájezd připravila CK ALPY pro mnou získané zájemce
Přesný program zájezdu již nemám, ale vzpomínám, že začal prohlídkou Užhorodu, zříceniny hradu Něvicke a noční návštěvou zlodějů v tábořišti u Svaljavy. Po přejezdu vlakem do Volovce jsme přešli poloninu Boržava do Mižgirje.
Od jezera Siněvir vedl vedoucí zájezdu přechod poloniny Siněvir, já jsem měl dovést druhou skupinu na horu nad jezerem a vrátit se zpět. Nahoře jsem se rozhodl podle mapy přejít krátký a překrásný hřebínek na silnici do Siněviru. Většina skupiny odmítla jít se mnou a raději se vrátila k jezeru. My jsme došli v pořádku a v hospodě jsme ještě stačili zachránit další členy výpravy, které již zmáhala družební pitka s místními. Ostatní se ztratili v pralese a přišli o prohlídku klauzy (vodní nádrže pro plavení dřeva) na řece Těrebla. Do "civilizovaného" kraje je přivedli mladí běloruští turisté, kteří byli nejpočetnějšími návštěvníky zdejších hor a byli velmi milí a přátelští.
Také jsme navštívili Koločavu a hrob Nikoly Šuhaje. Stanovali jsme na louce za řekou. Zážitkem byl i přechod po dosti dlouhé lanové lávce.
Po zajímavé prohlídce solných dolů v Solotvině jsme jeli do vsi Lugi. Odtud byl plánován přechod na nejvyšší horu Zakarpatské oblasti Hoverlu, 2061 m n.m., s noclehem na hřebenu. Protože jsem tušil bouřku, stanování na hřebenu jsem odmítl. Na přechod šel tedy s mladými vedoucí zájezdu. Já jsem měl starší účastníky dovést na bývalou československou observatoř na Černé hoře, 2020 m n.m., a přespat v Rachivu.
Moje skupina šla první a mladí nás předešli až v náročnějším stoupání. V ruinách observatoře jsme přečkali bouřku. V Rachivu jsem se po několika spartánských dnech rozhodl pro ubytování v turistické ubytovně. Od Slováků (a Čechů) si vzali příklad v tom, že pro cizince měli vyšší ceny. Můj záměr ztroskotal na tom, že jediná starší paní neměla 5 dolarů (mně ta částka stačila na celý zájezd). Abych nemusel hledat neznámé místo pro stanování potmě, vedl jsem autobus podle mapy do turbázy v Lazeščině, kde jsme se druhý den měli setkat s ostatními. Turbáza byla louka bez dalšího vybavení a vedla k ní tvrdá (kamenitá) cesta.
Ráno jsme šli na Hoverlu. Známí Bělorusové na nás na určitých místech ochotně čekali, protože šedesátiletí jim nemohli stačit. Na Hoverlu jsme nakonec nedošli, protože jsem neměl představu, kdy a kudy sejde vedoucí, a nechtěl jsem narušit další plán akce. Nakonec jsme na ně delší dobu čekali, protože vždy dva silní mládenci museli nést dívčinu, která si nahoře pohmoždila koleno! My jsme naopak cestou do Lazeščiny unikli průtrži mračen.
Prohlídkou Jasini a tržnice v Chustu, nákupem suvenýrů v Ize a Iršavě a prohlídkou zámku a města Mukačevo a zájezd skončil.
O zájezdu jsem také napsal článek do časopisu TURISTA
ZPĚT na stranu Turistika